Kiki Dimoula: Sladké jaro

Kiki Dimoula (*1931, Atény) je řecká básnířka, členka Aténské akademie věd a předsedkyně Nadace Kostase a Eleni Ouranisových. Za dvě ze svých básnických sbírek obdržela v letech 1972 a 1989 řeckou státní cenu za poezii. V její tvorbě se odrážejí obrazy všedního života, boj o vlastní existenci, pocity odloučení, zmaru, ale i katarze a smíření sama se sebou.


Pozvěte nejlepší orchestr světa, první housle, toho nejlepšího zpěváka, použijte jakýkoliv hudební nástroj vás jen napadne. Uvidíte, že nic z toho nedokáže přinést jaro tak přesvědčivě, emotivně a poeticky jako ranní cvrlikání ptáků. Tak krásně, tak nahodile je opěvována snad všechna radost světa, tak krásně, jako je sama krásná a nahodilá. Za vašimi okny. Za oknem plnícím svou nejlyričtější funkci, kdy se otevírá proto, aby tento chvalozpěv pronikl do nitra pokoje a donesl se až k našim zbystřeným smyslům. Podivnější a tajuplnější způsob ohlášení svého příchodu si jaro vybrat nemohlo. Všechny věci se touto dobou mění v ptáky, i železné myšlenky se mění v ptáky, i němá budoucnost se najednou promění ve slavíka. Nakonec i vy přestanete existovat, proměníte se v trylek, zatímco venku je pod mrakem a vane jižní vítr, stanete se úžasným reproduktorem neutuchajícího optimismu. Lazare, vstaň!

Právě tyto ptačí hlasy byly příčinou toho, co se stalo dnes ráno. Zřejmě mi vstoupily do spánku a vyvolaly směšný, ale zároveň božský sen. Ocitla jsem na drátech elektrického vedení, a protože moje sebekritika pracuje dokonce i během spánku, pohled na mě, jak zápasím s rovnováhou a každou chvíli mohu spadnout, působil velice komicky. Drát byl plný štěbetajících ptáků vyrušených mou přítomností a mými bezradnými pohyby. Už se schylovalo k mému pádu, když vtom se jeden pták zvedl – zřejmě patřil k nějakému spolku filantropů – začal obcházet všechny ptáky s podnosem, a jako to dělávají kněží v kostele, jim říkal „přispějte křídlo“, „buďte té lásky“ i jiné obraty církve, žebráků a filantropů. Ubozí ptáci si po jednom odtrhávali křídla a házeli je na podnos. Když sbírka skončila, ten dobrotivý pták ke mně přiletěl a začal mi křídla připevňovat k tělu. „Teď můžeš vzlétnout,“ řekl. Já jsem se však nepohnula z místa. Věděla jsem, že je zle. Stejný sen mi totiž ani jednou nedopřál vzlétnout s vypůjčenými křídly připevněnými k tělu. A čím si myslíte, že na vás lepí sny symboly před každým letem? Lepidlem věčnosti? Kdepak. Obyčejnou slinou! A tak mě potkal Ikarův osud, aniž bych měla jeho ctižádost doletět až ke slunci a aniž bych byla poctěna tím, že moře, do kterého se zřítím, bude pojmenováno po mém slavném neúspěchu. Žádná hlubina se neproslavila mým pádem, žádná hlubina nenese moje jméno.

„Leť! Leť!“ volali na mě ptáci, ale já pořád nic. Čekala jsem, až se rozední, abych bezpečně sestoupila ze snu po pevných schodech, které mi postaví realita.

ΔΗΜΟΥΛΑ, Κική (2004). Εκτός σχεδίου. Αθήνα: Ίκαρος, σελ. 87-89.